Atos 4

¹ A když oni mluvili k lidu, přišli kněží a úředník chrámu a saduceové,

² Těžce to nesouce, že lid učili a zvěstovali ve jménu Ježíše vzkříšení z mrtvých.

³ I vztáhli na ně ruce a vsadili je do žaláře až do jitra, neb již byl večer.

⁴ Mnozí pak z těch, kteříž slyšeli slovo Boží, uvěřili. I učiněn jest počet mužů okolo pěti tisíců.

⁵ Stalo se pak nazejtří, sešli se knížata jejich, a starší, a zákoníci v Jeruzalémě,

⁶ A Annáš nejvyšší kněz, a Kaifáš, a Jan, a Alexander, a kteřížkoli byli z pokolení nejvyššího kněze.

⁷ I postavivše je mezi sebou, otázali se jich: Jakou mocí aneb v kterém jménu učinili jste to vy?

⁸ Tedy Petr, jsa pln Ducha svatého, řekl jim: Knížata lidu a starší Izraelští,

⁹ Poněvadž my dnes k soudu jsme přivedeni pro dobrodiní člověku nemocnému učiněné, kterak by on zdráv učiněn byl:

¹⁰ Známo buď všechněm vám i všemu lidu Izraelskému, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kteréhož jste vy ukřižovali, jehož Bůh vzkřísil z mrtvých, skrze toho jméno tento stojí před vámi zdravý.

¹¹ Toť jest ten kámen za nic položený od vás dělníků, kterýž učiněn jest v hlavu úhelní.

¹² A neníť v žádném jiném spasení; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti.

¹³ I vidouce takovou udatnost a smělost v mluvení Petrovu a Janovu, a shledavše, že jsou lidé neučení a prostí, divili se, a poznali je, že s Ježíšem bývali.

¹⁴ Člověka také toho vidouce, an stojí s nimi, kterýž byl uzdraven, neměli co mluviti proti nim.

¹⁵ I rozkázavše jim vystoupiti z rady, rozmlouvali vespolek,

¹⁶ Řkouce: Co učiníme lidem těmto? Nebo že jest zjevný zázrak stal se skrze ně, všem přebývajícím v Jeruzalémě známé jest, aniž můžeme toho zapříti.

¹⁷ Ale aby se to více nerozhlašovalo v lidu, s pohrůžkou přikažme jim, aby více v tom jménu žádnému z lidí nemluvili.

¹⁸ I povolavše jich, přikázali jim, aby nikoli nemluvili, ani učili ve jménu Ježíšovu.

¹⁹ Tedy Petr a Jan odpovídajíce, řekli jim: Jest-li to spravedlivé před obličejem Božím, abychom vás více poslouchali než Boha, suďte.

²⁰ Nebť nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli.

²¹ A oni pohrozivše jim, propustili je, nenalezše na nich příčiny trestání, pro lid; nebo všickni velebili Boha z toho, co se bylo stalo.

²² Byl zajisté v letech více než ve čtyřidcíti člověk ten, při kterémž se byl stal zázrak ten uzdravení.

²³ A jsouce propuštěni, přišli k svým a pověděli jim, co k nim přední kněží a starší mluvili.

²⁴ Kteříž uslyševše to, jednomyslně pozdvihli hlasu k Bohu a řekli: Hospodine, ty jsi Bůh, kterýž jsi učinil nebe i zemi, i moře i všecko, což v nich jest,

²⁵ Kterýž jsi skrze ústa Davida, služebníka svého, řekl: Proč jsou se bouřili národové a lidé myslili marné věci?

²⁶ Postavili se králové zemští, a knížata sešla se vespolek proti Pánu a proti Pomazanému jeho.

²⁷ Právěť jsou se jistě sešli proti svatému Synu tvému Ježíšovi, kteréhož jsi pomazal, Herodes a Pontský Pilát, s pohany a lidem Izraelským,

²⁸ Aby učinili to, což ruka tvá a rada tvá předuložila, aby se stalo.

²⁹ A nyní, Pane, pohlediž na pohrůžky jejich a dejž služebníkům svým mluviti slovo tvé svobodně a směle,

³⁰ Vztahuje ruku svou k uzdravování a k činění divů a zázraků, skrze jméno svatého Syna tvého Ježíše.

³¹ A když se oni modlili, zatřáslo se to místo, na kterémž byli shromážděni, a naplněni jsou všickni Duchem svatým, a mluvili slovo Boží směle a svobodně.

³² Toho pak množství věřících bylo jedno srdce a jedna duše. Aniž kdo co z těch věcí, kteréž měl, svým vlastním býti pravil, ale měli všecky věci obecné.

³³ A mocí velikou vydávali apoštolé svědectví o vzkříšení Pána Ježíše, a milost veliká přítomná byla všechněm jim.

³⁴ A žádný mezi nimi nebyl nuzný; nebo kteřížkoli měli pole nebo domy, prodávajíce, přinášeli peníze, za kteréž prodávali,

³⁵ A kladli před nohy apoštolské. I rozdělováno bylo jednomu každému, jakž komu potřebí bylo.

³⁶ Jozes pak, kterýž příjmí měl od apoštolů Barnabáš, (což se vykládá syn utěšení,) z pokolení Levítského, z Cypru rodem,

³⁷ Měv pole, prodal je, a přinesl peníze, a položil k nohám apoštolským.