Jó 10

¹ Život mě omrzel, dám teď volný průchod svému lkání, budu mluvit v hořkosti své duše.

² Řeknu Bohu: Za svévolníka mě nepokládej, dej mi vědět, proč vedeš spor se mnou.

³ K čemu je ti dobré, že mě týráš? Zprotivil se ti výtvor tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků?

⁴ Cožpak máš tělesné oči, což se díváš stejně jako člověk?

⁵ Jsou tvoje dny jako dny člověka, léta tvá jako dny muže,

⁶ že vyhledáváš můj přečin a že pátráš po mém hříchu?

⁷ Vždyť víš, že svévolník nejsem, a že nikdo nevysvobodí z tvé ruky.

⁸ Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy, a teď najednou mě hubíš.

⁹ Prosím, upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach.

¹⁰ Což jsi mě nenalil do nádoby jako mléko a jako sýr nenechal srazit?

¹¹ Přioděl jsi mě kůží a masem, propletls mě šlachami a kostmi,

¹² nakládal jsi se mnou milosrdně, dals mi život a tvůj dohled střežil mého ducha.

¹³ Ale ve svém srdci ukryls toto – bylo to tvým úmyslem, to vím – :

¹⁴ že proti mě budeš ve střehu, jestliže zhřeším, že nenecháš bez trestu můj přečin.

¹⁵ Běda mně, kdybych byl svévolně jednal! Ač jsem spravedlivý, hlavu nepozvedám, hanbou přesycen vidím své pokoření.

¹⁶ Kdybych se pozvedal, jak lev bys mě honil, svoji divuplnou moc bys opět na mně zjevil.

¹⁷ Stavěl bys proti mně nové svědky, stupňoval své roztrpčení na mě, vystřídaly by se u mne celé voje.

¹⁸ Proč jsi mě vyvedl z matčina lůna! Kéž bych byl zhynul a žádné oko mě nespatřilo.

¹⁹ Byl bych, jako bych nikdy nebyl, byl bych nesen ze života matky k hrobu.

²⁰ Což není mých dnů tak málo? Kéž by toho nechal a odstoupil ode mne, abych trochu okřál,

²¹ dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti,

²² do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno."