1. Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

2. Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?

3. Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.

4. Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.

5. Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.

6. Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?

7. Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?

8. Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.

9. Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.

10. Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.

11. Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

12. Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.

13. V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,

14. Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.

15. Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.

16. Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:

17. Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?

18. Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.

19. Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.

20. Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.

21. Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.

1. Zavolejž tedy, dá-liť kdo odpověd? A k kterému se z svatých obrátíš?

2. Pakli k bláznu, zahubí ho rozhněvání, a nesmyslného zabije prchlivost.

3. Jáť jsem viděl blázna, an se vkořenil, ale hned jsem zle tušil příbytku jeho, řka:

4. Vzdáleniť jsou synové jeho od spasení; nebo potříni budou v bráně, aniž bude, kdo by je vytrhl.

5. Obilé jeho zžíře hladovitý, a i z prostřed trní je vychvátí; nadto sehltí násilník statek takových.

6. Neboť nepochází z prachu trápení, aniž se z země pučí bída.

7. Ale člověk rodí se k bídě, tak jako jiskry z uhlí zhůru létají.

8. Jistě žeť bych já hledal Boha silného, a jemu bych předložil při svou,

9. Kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není,

10. Kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole,

11. Kterýž sází opovržené na místě vysokém, a žalostící vyvyšuje spasením,

12. Kterýž v nic obrací myšlení chytráků, tak aby nemohli k skutku přivésti ruce jejich ničeho,

13. Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich; nebo rada převrácených bláznová bývá.

14. Ve dne motají se jako ve tmách, a jako v noci šámají o poledni.

15. Kterýž zachovává od meče a od úst jejich, a chudého od ruky násilníka.

16. Máť zajisté nuzný naději, ale nepravost musí zacpati ústa svá.

17. Aj, jak blahoslavený jest člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej.

18. Onť zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí.

19. Z šesti úzkostí vysvobodil by tebe, ano i v sedmi nedotklo by se tebe zlé.

20. V hladu vykoupil by tě od smrti, a v boji od moci meče.

21. Když utrhá jazyk, byl bys skryt, aniž bys se bál zhouby, když by přišla.

22. Zhouba a hlad buď tobě za smích, a nestrachuj se ani líté zvěři zemské.

23. Nebo s kamením polním příměří tvé, a zvěř lítá polní pokoj zachová k tobě.

24. A shledáš, žeť stánek tvůj bude bezpečný, a navrátíš se zase k příbytku svému, a nezhřešíš.

25. Shledáš také, žeť se rozmnoží símě tvé, a potomci tvoji jako bylina zemská.

26. Vejdeš v šedinách do hrobu, tak jako odnášíno bývá zralé obilí časem svým.

27. Aj, toť jsme vyhledali, a takť jest; poslechniž toho, a schovej sobě to.

1. Odpovídaje pak Job, řekl:

2. Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.

3. Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

4. Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

5. Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?

6. Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?

7. Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.

8. Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,

9. Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

10. Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.

11. Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

12. Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?

13. Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,

14. Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?

15. Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,

16. Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.

17. V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.

18. Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.

19. To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,

20. Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.

21. Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.

22. Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?

23. Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?

24. Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.

25. Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?

26. Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?

27. Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.

28. A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.

29. Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.

30. A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?

1. Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.

2. Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:

3. Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

4. Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.

5. Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

6. Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

7. Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

8. Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.

9. Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,

10. Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

11. Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

12. Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

13. Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:

14. Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,

15. Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.

16. Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

17. Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

18. A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?

19. Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

20. Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

21. Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

1. Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:

2. Dokudž mluviti budeš takové věci, a slova úst tvých budou jako vítr násilný?

3. Což by Bůh silný neprávě soudil,a Všemohoucí což by převracel spravedlnost?

4. Synové zajisté tvoji že zhřešili proti němu, proto pustil je po nepravosti jejich.

5. Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil,

6. A byl čistý a upřímý: jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.

7. A byly by první věci tvé špatné, poslední pak rozmnožily by se náramně.

8. Nebo vzeptej se, prosím, věku starého, a nastroj se k zpytování otců jejich.

9. (Myť zajisté včerejší jsme, aniž jsme čeho povědomi; k tomu dnové naši jsou jako stín na zemi.)

10. Zdaliž tě oni nenaučí, a nepovědí tobě, a z srdce svého nevynesou-liž slov?

11. Zdali roste třtí bez bahna? Roste-liž rákosí bez vody?

12. Nýbrž ještě za zelena, dříve než vytrháno bývá, ano prvé než jaká jiná tráva, usychá.

13. Tak stezky všech zapomínajících se na Boha silného, tak, pravím, naděje pokrytce zahyne.

14. Klesne naděje jeho, a doufání jeho jako dům pavouka.

15. Spolehne-li na dům svůj, neostojí; chytí-li se ho, nezdrží.

16. Vláhu má před sluncem, tak že z zahrady jeho výstřelkové jeho vynikají.

17. Při vrchovišti kořenové jeho hustě rostou, i na místech skalnatých rozkládá se.

18. A však bývá-li zachvácen z místa svého, až by se ho i odečtlo, řka: Nevidělo jsem tě:

19. Tožť ta radost života jeho, a z země jiný vykvetá.

20. Aj, Bůh silný nepohrdá upřímým, ale nešlechetným ruky nepodává:

21. Až i naplní smíchem ústa tvá, a rty tvé plésáním,

22. Když nenávidící tebe v hanbu oblečeni budou, a stánku lidí bezbožných nikdež nebude.

1. Odpověděv pak Job, řekl:

2. I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?

3. A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.

4. Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?

5. On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.

6. On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.

7. On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.

8. On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.

9. On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.

10. On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.

11. Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.

12. Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?

13. Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.

14. Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?

15. Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.

16. Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,

17. Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.

18. Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.

19. Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?

20. Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.

21. Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.

22. Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.

23. Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;

24. Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?

25. Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.

26. Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.

27. Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:

28. Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.

29. Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?

30. Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,

31. Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.

32. Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.

33. Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.

34. Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,

35. Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.

1. Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.

2. Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?

3. Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?

4. Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?

5. Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,

6. Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?

7. Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.

8. Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.

9. Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.

10. Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?

11. Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.

12. Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.

13. Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.

14. Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.

15. Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

16. Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

17. Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.

18. Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,

19. A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.

20. Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,

21. Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,

22. Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

1. A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:

2. Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?

3. Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.

4. Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.

5. Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,

6. Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.

7. Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?

8. Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?

9. Delší jest míra její než země, a širší než moře.

10. Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?

11. Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?

12. Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.

13. Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;

14. Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:

15. Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.

16. Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.

17. K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.

18. Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.

19. A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.

20. Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.

1. Odpověděv pak Job, řekl:

2. V pravdě, že jste vy lidé, a že s vámi umře moudrost.

3. I jáť mám srdce jako vy, aniž jsem zpozdilejší než vy, anobrž při komž toho není?

4. Za posměch příteli svému jsem, kteréhož, když volá, vyslýchá Bůh; v posměchuť jest spravedlivý a upřímý.

5. Pochodně zavržená jest (podlé smýšlení člověka pokoje užívajícího) ten, kterýž jest blízký pádu.

6. Pokojné a bezpečné příbytky mají loupežníci ti, kteříž popouzejí Boha silného, jimž on uvodí dobré věci v ruku jejich.

7. Ano zeptej se třebas hovad, a naučí tě, aneb ptactva nebeského, a oznámí tobě.

8. Aneb rozmluv s zemí, a poučí tě, ano i ryby mořské vypravovati budou tobě.

9. Kdo nezná ze všeho toho, že ruka Hospodinova to učinila?

10. V jehož ruce jest duše všelikého živočicha, a duch každého těla lidského.

11. Zdaliž ucho slov rozeznávati nebude, tak jako dásně pokrmu okoušejí?

12. Při starcích jest moudrost, a při dlouhověkých rozumnost.

13. Nadto pak u Boha moudrost a síla, jehoť jest rada a rozumnost.

14. Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.

15. Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi.

16. U něho jest síla a bytnost, jeho jest ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí.

17. On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.

18. Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich.

19. On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací.

20. On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře.

21. On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá.

22. On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti.

23. On rozmnožuje národy i hubí je, rozšiřuje národy i zavodí je.

24. On odjímá srdce předním z lidu země, a v blud je uvodí na poušti bezcestné,

25. Aby šámali ve tmě bez světla. Summou, činí, aby bloudili jako opilý.

1. Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.

2. Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.

3. Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.

4. Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.

5. Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.

6. Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.

7. Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?

8. Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?

9. Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?

10. V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.

11. Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?

12. Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.

13. Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.

14. Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?

15. By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.

16. Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.

17. Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.

18. Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.

19. Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?

20. Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:

21. Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.

22. Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.

23. Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.

24. Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?

25. Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?

26. Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,

27. A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;

28. Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.

1. Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

2. Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

3. A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

4. Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

5. Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

6. Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

7. O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

8. By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

9. Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

10. Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

11. Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

12. Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

13. Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

14. Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

15. Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

16. Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

17. Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

18. Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

19. Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

20. Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

21. Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

22. Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

Significados: Elifaz, Nebo.

Você está lendo na edição CZECH-BKR, Czech BKR, em Tcheco.
Este lívro compôe o Antigo Testamento, tem 42 capítulos, e 1060 versículos.